Karel IV.
Největší český panovník na dukátech Pražské mincovny.
Karel IV. (14. května 1316, Praha – 29. listopadu 1378, tamtéž), narozen jako Václav, byl jedenáctý
český král vládnoucí jako Karel I. od srpna 1346 až do své smrti v listopadu 1378. Karel IV. byl
římsko-německý král od července 1346 a od roku 1355 císař římský. Byl také
italský (lombardský) král od roku 1355, burgundský (arelatský) král od roku 1365,
moravský markrabě v letech 1333 až 1349 a lucemburský hrabě v období let 1346 až 1353. Pocházel po otci z dynastie Lucemburků, a po matce z rodu Přemyslovců.
Byl to první český král, který se stal také císařem Svaté říše římské a byl posledním korunovaným burgundským králem. Stal se tak osobním vládcem všech království Svaté říše římské.
Karel IV. byl syn dědičky Přemyslovců Elišky a českého krále
Jana Lucemburského. Byl pokřtěn jako Václav, jméno Karel přijal při biřmování během své výchovy ve Francii po svém strýci a kmotrovi Karlu IV. Sličném. Karel IV. patřil mezi nejvýznamnější panovníky vrcholného středověku. Byl neobyčejně vzdělaný a inteligentní, plynně hovořil pěti jazyky (francouzština, němčina, čeština, latina a italština). Svou moc využil ke konsolidaci českého státu, který byl od jeho doby znám jako Koruna česká. Již jako císař nechal vytvořit Zlatou bulu, nejvýznamnější říšský ústavní zákon, který platil až do zániku Svaté říše římské roku 1806. Ta také významně upravovala vztah českého státu k říši a potvrzovala jeho výjimečné a nezávislé postavení v rámci říše.
Jako český král proslul především založením univerzity v Praze, která nese jeho jméno, výstavbou
Nového Města pražského, stavbou kamenného (později Karlova) mostu přes řeku Vltavu v Praze, zbudováním hradu
Karlštejna a mnoha dalšími počiny. Spolu s otcem započali se stavbou
Svatovítského chrámu. Karel také dosáhl významné územní expanze českého státu, především severovýchodním směrem a to hlavně díky své obratné sňatkové politice.
Je veřejností považován za jednu z nejvýznamnějších osobností českých dějin.
DUKÁT KAREL IV.
PŘÍBĚH UNIKÁTNÍ RAŽBY!
Inspirujte se slavnou epochou české historie.
Inspirujte se slavnou epochou české historie.
VOTIVNÍ OBRAZ JANA OČKA Z VLAŠIMI
Obraz, který proslavil tvář Karla IV.
Obraz, který proslavil tvář Karla IV.
Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi je jeden z největších, nejznámějších a nejvýznamnějších českých středověkých obrazů. Vznikl kolem roku 1371 na objednávku pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi. Podobně jako Wiltonský diptych představuje typ reprezentativního a devotního obrazu. Jeho styl představuje mezistupeň mezi tvorbou Mistra Theodorika a dílem Mistra třeboňského oltáře.
Obraz byl určen pro nově zřízenou kapli biskupského hradu v Roudnici nad Labem, někdejší letní rezidenci pražských arcibiskupů. Kaple byla v roce 1371 vysvěcena ke cti Panny Marie a českých patronů (objevují se na obraze) hradní kaple. Doba dokončení obrazu je ohraničena roky 1371 a 1378. Roku 1378 pak Jan Očko z Vlašimi získal kardinálský klobouk a vzdal se úřadu arcibiskupa, navíc zemřel Karel IV., rovněž na zobrazený obrazu.
Jedná se o jeden z největších českých středověkých obrazů a musel být tedy velice nákladný. Mohl si jej dovolit pouze velmi vysoce postavený a bohatý donátor. Autor obrazu je neznámý a předpokládá se, že na obraze pracovali nejméně dva malíři.
Obraz Jana Očka z Vlašimi.
Portrét Karla IV.
Obraz je 181 cm vysoký a 96 cm široký. Je rozdělen do dvou pásů, které jsou významově srovnatelné. Tento obraz plný symbolů vyjadřuje vztah světské a církevní moci za vlády Karla IV.
V horním pásu se uprostřed nachází trůnící Panna Marie s nahým Ježíškem a trůn je zahalen látkou, kterou přidržují dva andělé. Panna Marie je zobrazena z en-face a to je z hlediska hierarchie nejvyšší zobrazení. Panna Marie je oblečena do modrého pláště jako Regina Caeli (královna nebes) a má rozpuštěné vlasy. Ve středověku tak byly zobrazovány panny. V ruce drží jablko, které odkazuje na prvotní hřích Evy, který Panna Marie vykoupila. Ježíš je zobrazen jako nahé dítě, které však v sobě ukrývá tajemství Boha v dítěti. Po pravici madony klečí císař Karel IV. s císařským znakem, za ním stojí sv. Zikmund, český zemský patron. Po její levici klečí mladý král Václav IV. s českým královským znakem, za ním stojí jeho křestní patron sv. Václav. Všechny postavy jsou zobrazeny ze ¾ profilu a oba králové klečí, takže jsou symbolicky podřízeni Panně Marii.
V dolním pásu klečí uprostřed se svým erbem donátor obrazu Jan Očko z Vlašimi, který je jako jediný z celého díla zobrazený v přísném profilu, tedy v nejnižším hierarchickém postavení. Své ruce vkládá do rukou sv. Vojtěcha, patrona arcibiskupství. Úplně vlevo za sv. Vojtěchem stojí sv. Prokop, jeden z českých patronů. Na druhé straně za Janem Očkem stojí sv. Vít, což je patron katedrály, a za ním je vyobrazena sv. Ludmila, babička sv. Václava.
RUČNÍ PRÁCE
mistrů ryteckého řemesla
mistrů ryteckého řemesla
Od vytvoření návrhu do okamžiku ražby prvního dukátu uběhnou týdny času. Zdařilý přenos reliéfu ze sádry do oceli razidel je
dlouhý výrobní proces. I když se v něm využívají nejmodernější strojírenské technologie, stále zde převažuje nezastupitelná
ruční práce. Jsou to doslova orgie preciznosti, dokonalé souhry rytců, brusičů, obráběčů, soustružníků a leštiček, kterým celé týdny prochází rukami stále jeden kus oceli. Z něj je s chirurgickou přesností odebírán přebytečný materiál. Žádný detail z portrétu se přitom nesmí ztratit. V razidle se nesmí poškodit ani nejmenší kousek.
Chyba se nedá vrátit zpátky. Tam kde sochař modeluje hlínou, může svou práci opravovat. Pokud má těžkou ruku a odebere z modelu víc hlíny, než chtěl, snadno přidá novou a místo se opraví. Rytci takovou možnost nemají. Jejich práce musí být vždy
naprosto dokonalá.
Ruční provádění ryteckých úprav je klíčem k nejvyšší kvalitě.
Tomáš Lamač
Razidla procházejí postupně šestnácti fázemi výrobního procesu. Dojde-li kdykoliv k jejich poškození, začíná výroba opět od začátku. Z válce speciální
švédské práškové oceli se v jednotlivých krocích odděluje potřebný materiál, který se obrábí do přesně stanovené geometrie. Na originál razidla se pak redukčním zařízením přenáší obraz reliéfu ze sádrového modelu. Čím větší je průměr budoucí medaile, tím více dnů tato operace probíhá. Nejjemnější detaily se
do oceli ryjí ručně pomocí stejných speciálních rýtek a nástrojů, které používali už renesanční mistři. Novinkou moderní doby je, že dnes rytci při práci osm hodin denně sledují každý svůj pohyb
optikou mikroskopu se speciálním osvětlením. KAREL IV. 2023
KAREL IV. 2022
KAREL IV. 2021
KAREL IV. 2020
Karel IV.
Karel Vladislav Zap, Praha 1894
Veliká radost naplnila zemi českou, když královna Eliška dne 14. května r. 1316. porodila prvého syna a nástupce trůnu. Novorozenec byl o letnicích, dne 30. května v hlavním chrámě sv. Víta na hradě pražském od arcibiskupa Petra mohučského
způsobem velmi slavnostním pokřtěn a podle přání matčina dáno mu jméno Václav. Při slavnosti této byli též přítomni strýc krále Jana arcibiskup Balduin trierský, biskup pražský Jan z Dražic, biskup Heřman prizrenský, kanovníci, opatové,
celý dvůr královský a lid četně shromážděný, který dával radost svou najevo hlučným jásotem.
Václav byl poslán do Paříže, by prý při dvoře jeho tety dostalo se mu lepšího vychování. Vlastní však příčina rozkazu toho byla ta, že král stále ještě obával se těch několika pánů českých, kteříž obraceli zraky své více k jeho zapuzené manželce, aby snad nechtěli toho jeho syna za krále v Čechách vyhlásiti a otce trůnu zbaviti. I byl Václav tehdá sedmiletý z Křivoklátu odvezen do Paříže, kde po té získal si náklonnost a lásku krále francouzského Karla IV. v míře veliké. Tento svěřil jeho vyučování nejlepším učitelům a všemožně o to pečoval, aby dostalo se mu náležitého vzdělání. Jen jeho jméno Václav Francouzům se nelíbilo, neboť neuměli ho ani dobře vysloviti, pročež král Karel IV., když Václav přistoupil k biřmování, dal mu své jméno Karel, které Václavovi po té již zůstalo a s kterým pak tento proslavil se v celém křesťanském světě.
Karel navštěvoval veřejné čtení na vysokých školách pařížských, kteréž byly tehdáž vedle boloňských nejslavnější v celém tehdejším světě křesťanském, studoval zvláště filosofii a bohosloví a mnoho se též zabýval vykládáním sv. písma. Tenkráte prý již říkával svým českým dvořanům, že až dosedne na trůn otců svých, v Praze také založí takové vysoké školy, jako jsou pařížské. Také se Karel spřátelil s výtečným knězem Petrem Rogerem z Rosiera, kterýž byl opatem benediktinského kláštera ve Fiscano a při tom nejslavnějším učencem a řečníkem ve Francii. Od toho muže, který si českého kraleviče upřímně zamiloval, Karel byl v lásce k vědám a uměním utvrzen a když po čase tento Roger stal se papežem pod jménem Klimenta VI., tu staré přátelství a láska jeho ke Karlovi byly pro tohoto zřídlem velkých prospěchů.
Když Karlův svat král Filip z Valois v Remeši s velikou slávou byl korunován, ku kteréžto korunovaci také král Jan přijel, tu slavné obřady církevní učinily takový dojem na mysl Karlovu, že umínil si při korunování králů českých podobné obřady zavěsti, což po té také uskutečnil.
Karel vrátil se do Prahy ke konci měsíce srpna 1347. Zde byly již učiněny všecky přípravy ke korunování nového krále českého. Karel již před svým odjezdem do Tyrol vydal zevrubné poučení o tom, kterak to korunování má se vykonati, i chtěl míti při něm hlavně takové obřady, jaké vlastníma očima spatřil při korunování francouzského krále Filipa VI. v Remeši. Tento nový řád korunovační byl latinsky a česky sepsán a rozdáván a pro budoucnost Karel nařídil, aby se všickni potomní králové čeští při korunování řádem tím se řídili. Kromě skvostné koruny svatováclavské, kterou již r. 1345. byl dal zhotoviti, také ostatní královské klenoty, totiž říšské jablko, žezlo, prsten, královský ornát a jiné nové pořídil. Na Vyšehradě měly se obřady počíti a na hradě pražském při zvláštním účastenství arcibiskupa a duchovenstva dokončit. Praha již se hemžila množstvím vzácných hostí k slavnosti té pozvaných a všickni stavové říše české dostavili se též v přehojném počtu. Kromě arcibiskupa bylo tu pět biskupu, deset knížat, mezi nimi také kurfiršt Rudolf, vévoda saský, mnohá knížata a hrabata z Němec a všichni zemští pánové z Čech, Moravy a Slezska.
V den před korunováním, 1. září, shromáždili se nejpřednější biskupové, knížata a zemští pánové, totiž arcibiskup Arnošt, biskupové Jan VII. Volek Olomoucký, Předslav Vratislavský a Jan I. Litomyšlský; kníže Jan Jindřich, králův bratr, lenní knížata Mikuláš mladší Opavský, Bolek Opolský, spolu s pěti jinými knížaty slezskými, pan Jošt z Rožmberka, Vilém z Landšteina, Bertolt, Čeněk a Jindřich z Lipé, Hynek Berka z Dubé, Vaněk (Václav) a Beneš (Benedikt) z Vartenberka, Ješek (Jan) z Michalovic, Hynek z Náchoda, Štěpán a Jaroslav ze Šternberka, Ješek z Vartenberka, Hynek z Valdšteina, Hynek ze Žleb, Oldřich a Jindřich z Hradce, Ješek z Kravař a mnozí jiní. Tito všickni předstoupivše před Karla vznesli k němu prosbu, aby se dal korunovati za krále českého i aby jakožto král římský potvrdil právo od papeže Klimenta VI. arcibiskupu pražskému dané, aby místo arcibiskupa mohučského pouze on směl králi českému korunu na hlavu klásti a jemu na království české pomazání dát. Karel prosbě jejich vyhověl, a vydal na svědectví toho arcibiskupovi císařský list pod zlatou bullou, jejž všecka knížata říšská v Praze přítomná jakožto svědkové podepsala.
Když se to stalo, Karel provázen jsa arcibiskupem, knížaty, všemi zemskými pány, rytíři a vladykami odebral se na Vyšehrad. Tam ve chrámě kapitulním vykonal svou pobožnost a pak byl zase veden na hrad pražský, kdež byl přítomen nešporům ve hlavním chrámě u sv. Víta a po nich vyprovázeli jej kněží a pánové do jeho královských pokojů.
Druhého dne, 2. září sešli se arcibiskup, oba biskupové olomucký a litomyšlský, jeho suffraganové a jiní preláti ve hlavvním chrámě na hradě pražském, oblékli se v ornáty a nesouce královské roucho, meč sv. Václava, kříž kaditelnici a svěcenou vodu šli do královského paláce, aby uvedli krále do chrámu. Král jich tu již očekával leže na skvostném loži a obklopen jsa nejvyššími zemskými úředníky, kteří byli: Jošt z Rožmberka, nejvyšší zemský komorník, Ondřej z Dubé, nejvyšší zemský sudí, Jindřich z Lipé, nejvyšší zemský maršálek, Hynek z Valdštýna, nejvyšší sudí dvorský, Hynek Berka z Dubé, purkrabí pražský, kromě mnoha jiných pánův. Arcibiskup krále nakadil, pokropil svěcenou vodou a zdvihl ho za ruku s lože. Po té oba druzí biskupové chopili ho pod paží a vedli ho v průvodě do hlavního chrámu — ještě starého — u sv. Víta. Před králem nejvyšší úředníci zemští nesli korunu, žezlo, říšské jablko a meč sv. Václava, nejvyšší zemský komorník kráčel v čele průvodu maje hůlku v ruce a za králem kráčeli knížata a nejpřednější zemští pánové při slavném znění všech zvonů pražských.
Ve chrámě byly královské zemské klenoty položeny na velký oltář, král usedl na trůn a biskupové, knížata a pánové posadili se kolem něho. Po některých krátkých modlitbách učiněno jest dvoje krátké kázání, jedno k osobám duchovním, druhé, bez pochyby české, k osobám světským. Po té arcibiskup povstav promluvil ke králi řka: »Chceš-li svátou víru od křesťanských mužů danou držeti a skutky spravedlivými chovati?« Král odpověděl: »Chci.« Pak arcibiskup tázal se dále řka: » Chceš-li království toto od Boha tobě propůjčené podle spravedlnosti otců svých spravovati a chrániti?« Král odpověděl: »Slibuji věrně, že tak učiním, jako že mne Bůh silou svou posilňovati a moji věrní pomocí svou mi přispívati budou.« Tu arcibiskup obrátil se klidu řka: »Chcete-li knížete Karla za hlavu svou a za krále svého uznati a jeho poslušni býti ?« Tu všecko duchovenstvo, všecka šlechta a všecek lid jako jedním hlasem česky odpovídali řkouce: »Rádi, rádi, rádi!«
Když se to stalo, biskupové vrhli se před oltářem na zemi, pomodlili se a arcibiskup odříkával litanii ke všem svátým, v které mezi jinými verši říkal se také tento : »Pane, prosíme tě, vyslyš nás, aby na důstojenství císařské byl povýšen.« Pak počala se velká mše zpívaná. Mezi epištolou, když v kůru zpívali, dva opatové s infulemi na hlavách přinesli z kaple svatováclavské v kalichu svatý olej a podali jej arcibiskupovi, který krále na hlavě, na prsou a na ramenou pomazával říkaje při tom: »Maži té svátým olejem za krále ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. Pokoj s tebou.« Král odpověděl řka: »I s duchem tvým.« Potom arcibiskup vykonav modlitbu požehnal roucho královo, oblekl krále v né a pomazal mu ruce svátým olejem; pak podal mu královský plášť, opásal ho mečem, dal mu prsten na prst, žezlo a říšské jablko do rukou. Konečně vzata jest koruna s oltáře a arcibiskup Arnošt vložil ji králi na hlavu řka při tom: »Vezmi korunu království« a t. d. Po každém tom obřadě odříkávaly se vždy krátké modlitby. A když byl korunován, biskupové vedli jej od oltáře ke trůnu na který se posadil, a všechen lid zpíval povzneseným hlasem : »Hospodine pomiluj ny!« Když dozpívali, král hlasitě před lidem učinil vyznání a slib těmito slovy: »Já Karel, římský a český král, vyznávám a slibuji před Bohem a jeho anděly nyní i v časech budoucích zákona, spravedlnosti a míru svaté církvi boží i národu mně poddanému podle vší své možnosti a svého svědomí hájiti a zachovávati, ke všem milostivě se míti, jakž to s radou věrných svých nejlépe vyhledati budu moci, biskupům kostelů božích všecku povinnou úctu prokazovati, a co kostelům jim poručeným od císařův a králů dáno neb navráceno jest, bez porušení zachovati; slibuji také, že k opatům, pánům, rytířům a vladykám v milosti své se zachovám, tak jak mné k tomu moji věrní raditi budou. Amen.«
Po té přivedena jest dvěma biskupy královna Blanka, prostovlasá s přikrytou hlavou před oltář, klekla a modlila se zároveň s arcibiskupem, kterýž pak k ní přistoupiv mazal ji na kříž svátým olejem na hlavě, na prsou i na plecích řka: »Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého prospějiž tobě toto mazání svátým olejem ke cti a k potvrzení na věky věkův. Amen.« Potom dal královně žezlo a navléknuv jí prsten na prst vložil jí na hlavu korunu, kterou pánové zemští se všech stran drželi; arcibiskup pak řekl: »Vezmi korunu chvály a cti vesele, abys skvějící skvěla se a věčným radováním korunována byla. Amen.« Po modlitbách pánové, kteří drželi korunu, dovedli královnu ke trůnu vedle krále skvostně připravenému a tu ji posadili. Abatyše kláštera Benediktinek u sv. Jiří, Anežka z Vřešťova, vždy tu byla po boku královny, kterouž ostatně také její dvořanstvo skládající se z pánův a paní z nej přednějších rodův obkličovalo. Když korunování krále a královny bylo dokonáno, pokračovalo se ve velké mši zpívané; při slovech evangelia: »Dejte císaři, co jest císařovo, a Bohu, co jest božího« sňaty jsou koruny s hlavy královy i královniny a oba manželé políbili evangelium od arcibiskupa jim podané. Po offertoriu král i královna šli obětovat, před nimi byly neseny koruna a meč; král obětoval bílý chléb, stříbrnou konvici s vínem a kus zlata, královna totéž. Pak se oba opět posadili na své trůny. Po skončené mši král i králova zase poklekli před oltářem a přijali tělo Páně, které jim arcibiskup podával.
Když obřady v kostele byly skončeny, odebrali se král, královna, všickni vznešení hosté a celý dvůr s hradu pražského na staré město k slavným hodům korunovačním. Na prostranném Novém tržišti u sv. Havla, tam, kde později stály kotce, vystavěn byl velký palác ze dřeva drahými sukny a koberci celý potažený a korouhvemi ozdobený. V tom paláci byla slavná hostina; králi i královně posluhovali při tabuli královští úředníci dvorští sedíce na vystrojených koních, každý dle povinnosti svého úřadu. Hody byly skvostné a hojné pro všecky cizí i domácí hosty, které král zároveň podělil také vzácnými dary. Hudba provozována na rozličné nástroje obveselovala všecky hlučné hodovníky; pak následovaly turnaje a jiné hry rytířské a lid obveseloval se jak obyčejně po celý den ostatní.
Václav byl poslán do Paříže, by prý při dvoře jeho tety dostalo se mu lepšího vychování. Vlastní však příčina rozkazu toho byla ta, že král stále ještě obával se těch několika pánů českých, kteříž obraceli zraky své více k jeho zapuzené manželce, aby snad nechtěli toho jeho syna za krále v Čechách vyhlásiti a otce trůnu zbaviti. I byl Václav tehdá sedmiletý z Křivoklátu odvezen do Paříže, kde po té získal si náklonnost a lásku krále francouzského Karla IV. v míře veliké. Tento svěřil jeho vyučování nejlepším učitelům a všemožně o to pečoval, aby dostalo se mu náležitého vzdělání. Jen jeho jméno Václav Francouzům se nelíbilo, neboť neuměli ho ani dobře vysloviti, pročež král Karel IV., když Václav přistoupil k biřmování, dal mu své jméno Karel, které Václavovi po té již zůstalo a s kterým pak tento proslavil se v celém křesťanském světě.
Karel navštěvoval veřejné čtení na vysokých školách pařížských, kteréž byly tehdáž vedle boloňských nejslavnější v celém tehdejším světě křesťanském, studoval zvláště filosofii a bohosloví a mnoho se též zabýval vykládáním sv. písma. Tenkráte prý již říkával svým českým dvořanům, že až dosedne na trůn otců svých, v Praze také založí takové vysoké školy, jako jsou pařížské. Také se Karel spřátelil s výtečným knězem Petrem Rogerem z Rosiera, kterýž byl opatem benediktinského kláštera ve Fiscano a při tom nejslavnějším učencem a řečníkem ve Francii. Od toho muže, který si českého kraleviče upřímně zamiloval, Karel byl v lásce k vědám a uměním utvrzen a když po čase tento Roger stal se papežem pod jménem Klimenta VI., tu staré přátelství a láska jeho ke Karlovi byly pro tohoto zřídlem velkých prospěchů.
Když Karlův svat král Filip z Valois v Remeši s velikou slávou byl korunován, ku kteréžto korunovaci také král Jan přijel, tu slavné obřady církevní učinily takový dojem na mysl Karlovu, že umínil si při korunování králů českých podobné obřady zavěsti, což po té také uskutečnil.
Karel vrátil se do Prahy ke konci měsíce srpna 1347. Zde byly již učiněny všecky přípravy ke korunování nového krále českého. Karel již před svým odjezdem do Tyrol vydal zevrubné poučení o tom, kterak to korunování má se vykonati, i chtěl míti při něm hlavně takové obřady, jaké vlastníma očima spatřil při korunování francouzského krále Filipa VI. v Remeši. Tento nový řád korunovační byl latinsky a česky sepsán a rozdáván a pro budoucnost Karel nařídil, aby se všickni potomní králové čeští při korunování řádem tím se řídili. Kromě skvostné koruny svatováclavské, kterou již r. 1345. byl dal zhotoviti, také ostatní královské klenoty, totiž říšské jablko, žezlo, prsten, královský ornát a jiné nové pořídil. Na Vyšehradě měly se obřady počíti a na hradě pražském při zvláštním účastenství arcibiskupa a duchovenstva dokončit. Praha již se hemžila množstvím vzácných hostí k slavnosti té pozvaných a všickni stavové říše české dostavili se též v přehojném počtu. Kromě arcibiskupa bylo tu pět biskupu, deset knížat, mezi nimi také kurfiršt Rudolf, vévoda saský, mnohá knížata a hrabata z Němec a všichni zemští pánové z Čech, Moravy a Slezska.
V den před korunováním, 1. září, shromáždili se nejpřednější biskupové, knížata a zemští pánové, totiž arcibiskup Arnošt, biskupové Jan VII. Volek Olomoucký, Předslav Vratislavský a Jan I. Litomyšlský; kníže Jan Jindřich, králův bratr, lenní knížata Mikuláš mladší Opavský, Bolek Opolský, spolu s pěti jinými knížaty slezskými, pan Jošt z Rožmberka, Vilém z Landšteina, Bertolt, Čeněk a Jindřich z Lipé, Hynek Berka z Dubé, Vaněk (Václav) a Beneš (Benedikt) z Vartenberka, Ješek (Jan) z Michalovic, Hynek z Náchoda, Štěpán a Jaroslav ze Šternberka, Ješek z Vartenberka, Hynek z Valdšteina, Hynek ze Žleb, Oldřich a Jindřich z Hradce, Ješek z Kravař a mnozí jiní. Tito všickni předstoupivše před Karla vznesli k němu prosbu, aby se dal korunovati za krále českého i aby jakožto král římský potvrdil právo od papeže Klimenta VI. arcibiskupu pražskému dané, aby místo arcibiskupa mohučského pouze on směl králi českému korunu na hlavu klásti a jemu na království české pomazání dát. Karel prosbě jejich vyhověl, a vydal na svědectví toho arcibiskupovi císařský list pod zlatou bullou, jejž všecka knížata říšská v Praze přítomná jakožto svědkové podepsala.
Když se to stalo, Karel provázen jsa arcibiskupem, knížaty, všemi zemskými pány, rytíři a vladykami odebral se na Vyšehrad. Tam ve chrámě kapitulním vykonal svou pobožnost a pak byl zase veden na hrad pražský, kdež byl přítomen nešporům ve hlavním chrámě u sv. Víta a po nich vyprovázeli jej kněží a pánové do jeho královských pokojů.
Druhého dne, 2. září sešli se arcibiskup, oba biskupové olomucký a litomyšlský, jeho suffraganové a jiní preláti ve hlavvním chrámě na hradě pražském, oblékli se v ornáty a nesouce královské roucho, meč sv. Václava, kříž kaditelnici a svěcenou vodu šli do královského paláce, aby uvedli krále do chrámu. Král jich tu již očekával leže na skvostném loži a obklopen jsa nejvyššími zemskými úředníky, kteří byli: Jošt z Rožmberka, nejvyšší zemský komorník, Ondřej z Dubé, nejvyšší zemský sudí, Jindřich z Lipé, nejvyšší zemský maršálek, Hynek z Valdštýna, nejvyšší sudí dvorský, Hynek Berka z Dubé, purkrabí pražský, kromě mnoha jiných pánův. Arcibiskup krále nakadil, pokropil svěcenou vodou a zdvihl ho za ruku s lože. Po té oba druzí biskupové chopili ho pod paží a vedli ho v průvodě do hlavního chrámu — ještě starého — u sv. Víta. Před králem nejvyšší úředníci zemští nesli korunu, žezlo, říšské jablko a meč sv. Václava, nejvyšší zemský komorník kráčel v čele průvodu maje hůlku v ruce a za králem kráčeli knížata a nejpřednější zemští pánové při slavném znění všech zvonů pražských.
Ve chrámě byly královské zemské klenoty položeny na velký oltář, král usedl na trůn a biskupové, knížata a pánové posadili se kolem něho. Po některých krátkých modlitbách učiněno jest dvoje krátké kázání, jedno k osobám duchovním, druhé, bez pochyby české, k osobám světským. Po té arcibiskup povstav promluvil ke králi řka: »Chceš-li svátou víru od křesťanských mužů danou držeti a skutky spravedlivými chovati?« Král odpověděl: »Chci.« Pak arcibiskup tázal se dále řka: » Chceš-li království toto od Boha tobě propůjčené podle spravedlnosti otců svých spravovati a chrániti?« Král odpověděl: »Slibuji věrně, že tak učiním, jako že mne Bůh silou svou posilňovati a moji věrní pomocí svou mi přispívati budou.« Tu arcibiskup obrátil se klidu řka: »Chcete-li knížete Karla za hlavu svou a za krále svého uznati a jeho poslušni býti ?« Tu všecko duchovenstvo, všecka šlechta a všecek lid jako jedním hlasem česky odpovídali řkouce: »Rádi, rádi, rádi!«
Když se to stalo, biskupové vrhli se před oltářem na zemi, pomodlili se a arcibiskup odříkával litanii ke všem svátým, v které mezi jinými verši říkal se také tento : »Pane, prosíme tě, vyslyš nás, aby na důstojenství císařské byl povýšen.« Pak počala se velká mše zpívaná. Mezi epištolou, když v kůru zpívali, dva opatové s infulemi na hlavách přinesli z kaple svatováclavské v kalichu svatý olej a podali jej arcibiskupovi, který krále na hlavě, na prsou a na ramenou pomazával říkaje při tom: »Maži té svátým olejem za krále ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. Pokoj s tebou.« Král odpověděl řka: »I s duchem tvým.« Potom arcibiskup vykonav modlitbu požehnal roucho královo, oblekl krále v né a pomazal mu ruce svátým olejem; pak podal mu královský plášť, opásal ho mečem, dal mu prsten na prst, žezlo a říšské jablko do rukou. Konečně vzata jest koruna s oltáře a arcibiskup Arnošt vložil ji králi na hlavu řka při tom: »Vezmi korunu království« a t. d. Po každém tom obřadě odříkávaly se vždy krátké modlitby. A když byl korunován, biskupové vedli jej od oltáře ke trůnu na který se posadil, a všechen lid zpíval povzneseným hlasem : »Hospodine pomiluj ny!« Když dozpívali, král hlasitě před lidem učinil vyznání a slib těmito slovy: »Já Karel, římský a český král, vyznávám a slibuji před Bohem a jeho anděly nyní i v časech budoucích zákona, spravedlnosti a míru svaté církvi boží i národu mně poddanému podle vší své možnosti a svého svědomí hájiti a zachovávati, ke všem milostivě se míti, jakž to s radou věrných svých nejlépe vyhledati budu moci, biskupům kostelů božích všecku povinnou úctu prokazovati, a co kostelům jim poručeným od císařův a králů dáno neb navráceno jest, bez porušení zachovati; slibuji také, že k opatům, pánům, rytířům a vladykám v milosti své se zachovám, tak jak mné k tomu moji věrní raditi budou. Amen.«
Po té přivedena jest dvěma biskupy královna Blanka, prostovlasá s přikrytou hlavou před oltář, klekla a modlila se zároveň s arcibiskupem, kterýž pak k ní přistoupiv mazal ji na kříž svátým olejem na hlavě, na prsou i na plecích řka: »Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého prospějiž tobě toto mazání svátým olejem ke cti a k potvrzení na věky věkův. Amen.« Potom dal královně žezlo a navléknuv jí prsten na prst vložil jí na hlavu korunu, kterou pánové zemští se všech stran drželi; arcibiskup pak řekl: »Vezmi korunu chvály a cti vesele, abys skvějící skvěla se a věčným radováním korunována byla. Amen.« Po modlitbách pánové, kteří drželi korunu, dovedli královnu ke trůnu vedle krále skvostně připravenému a tu ji posadili. Abatyše kláštera Benediktinek u sv. Jiří, Anežka z Vřešťova, vždy tu byla po boku královny, kterouž ostatně také její dvořanstvo skládající se z pánův a paní z nej přednějších rodův obkličovalo. Když korunování krále a královny bylo dokonáno, pokračovalo se ve velké mši zpívané; při slovech evangelia: »Dejte císaři, co jest císařovo, a Bohu, co jest božího« sňaty jsou koruny s hlavy královy i královniny a oba manželé políbili evangelium od arcibiskupa jim podané. Po offertoriu král i královna šli obětovat, před nimi byly neseny koruna a meč; král obětoval bílý chléb, stříbrnou konvici s vínem a kus zlata, královna totéž. Pak se oba opět posadili na své trůny. Po skončené mši král i králova zase poklekli před oltářem a přijali tělo Páně, které jim arcibiskup podával.
Když obřady v kostele byly skončeny, odebrali se král, královna, všickni vznešení hosté a celý dvůr s hradu pražského na staré město k slavným hodům korunovačním. Na prostranném Novém tržišti u sv. Havla, tam, kde později stály kotce, vystavěn byl velký palác ze dřeva drahými sukny a koberci celý potažený a korouhvemi ozdobený. V tom paláci byla slavná hostina; králi i královně posluhovali při tabuli královští úředníci dvorští sedíce na vystrojených koních, každý dle povinnosti svého úřadu. Hody byly skvostné a hojné pro všecky cizí i domácí hosty, které král zároveň podělil také vzácnými dary. Hudba provozována na rozličné nástroje obveselovala všecky hlučné hodovníky; pak následovaly turnaje a jiné hry rytířské a lid obveseloval se jak obyčejně po celý den ostatní.