Úvod do grošového období (9) Čištění, patinování a konzervace mincí
Součástí vědomostí sběratele mincí grošového období by měla rozhodně i znalost, jak se o mince starat, aby neztratily svou autentičnost, nebo abychom je neopatrným zacházením neponičili.
Ke každému materiálu se kvůli jeho fyzikálním a chemickým vlastnostem musíme chovat jinak. Následující řádky popisují podrobně jak na to.
Zlato
Zlato těžko oxiduje, a protože většina zlatých mincí byla vyražena z kvalitního a téměř čistého kovu, odolávají úspěšně chemickým vlivům jak půdy či vody (a to i mořské), tak i vlivům atmosférickým. Přec ale existuje jedna nepříjemná povrchová vada čas od času se vyskytující na zlatých ražbách. Bývá označována jako tzv. červená rez. Průvodním jevem výskytu této rzi je přepálení zlata – jeho vystavení vysoké teplotě (například při požárech). Hlavní příčinou tohoto jevu je přítomnost mědi v mincovní slitině takto postižených mincí. Protože měď za vysokých teplot snáze oxiduje, stačí i její nepatrné množství, ve kterém přichází v kovu zlatých ražeb, aby přešla do podoby nižšího kysličníku mědi – kysličníku měďného (Cu2O). Ten pak nepříjemně přikrášlí povrch mincí červenými skvrnkami.
Kysličník měďný je značně stálý, a proto je i jeho odstranění z povrchu zlatých mincí problematické. Nejvhodnější bývá odstranit skvrny roztokem manganistanu draselného (KMnO4), okyseleným kyselinou sírovou, opatrným nanášením skleněnou tyčinkou na postižená místa. Jindy se zase užívá k vyčištění spáleného zlata kyseliny solné, nebo boraxu (tetraboritan sodný).
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012
PÍSMO NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (4)
Řím – od království (přes republiku) k císařství
Kdyby už peníze nebyly vynalezeny, postarali by se o to určitě staří Římané. Jejich pragmatický vztah k tomuto prostředku směny vyjadřuje nesmrtelná věta PECUNNIA NON OLET (peníze nesmrdí), inspirovaná ekonomickou politikou císaře Vespasiána. Pojmenování peněz ve větě, která se císaři přisuzuje, vytvořili jeho dávní předkové. Jejich prvotním platidlem byl dobytek – PECUS. Když pak začali platit kusy kovu na váhu, pojmenovali je PECUNNIA.
„Vítej domů Kornelie. Tak jaké to bylo v Římě?“ Příchozí si přisedl k sousedovi pod olivovník a rozpovídal se. „Klid a zároveň trochu smutno. Teď, po smrti císaře, je vládcem Marcus Aurelius. Dělá to dobře a na svého předchůdce nezapomíná. Však jsem si také přinesl památku.“ Soused Tulius vzal s úctou do prstů minci s orlem a opisem CONSECRATIO a povzdechl: „Je to tak, Antoninus Pius byl velký člověk, ale teď už je bohem“. Jeho přítel přizvukoval: “Máš pravdu a já pořád lituji, že jsem se tehdy nedostal na slavnost a neviděl orla vzlétat z hranice“. Takzvané konsekrační mince, ke kterým se ještě vrátíme, patří až do doby panování římských císařů. Při sledování počátků v ý voje římského mincování je ale potřeba se vrátit o hodně zpátky. Jestliže si antické Řecko musíme promítat na více oblastí jižní Evropy a Středomoří, pak Řím si spojujeme především s Apeninským poloostrovem.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2018.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU