|
|
Zdeněk Tůma, guvernér ČNB (Bankovnictví 23.1.2003 strana 22, rubrika: Příloha - deset let české měny)
V roce 2001 jsme si připomenuli 75. výročí založení Národní banky československé, letos uplynule deset let od vzniku České národní banky a tedy i české koruny. Zároveň je v plném proudu diskuse o přijetí jednotné měny v souvislosti s naším vstupem do Evropské unie, čímž je předznamenán zánik české koruny.
Centrální banka a vláda v posledních měsících pracovaly na strategii přistoupení k euru (viz příslušný dokument na www.cnb.cz). Na tomto místě nechci diskutovat jednotlivé aspekty této strategie, spíše se chci s ohledem na deset let české měnové politiky a s ohledem na 77 let od založení československé měnové autority zamyslet obecněji nad úlohou národní měny. Počátkem roku 2002 byla v České národní bance otevřena expozice věnovaná historii peněz na našem území, ne náhodou nazvaná "Peníze a lidé". Národní měna je odrazem a svědectvím doby, ať už se jednalo o první peníze na našem území, stříbrné denáry, slavné groše Václava II., haléře ražené v různých mincovnách v době rozkladu centrální peněžní moci za husitských válek anebo bankovky "kryté prací lidu" z doby centrálního plánovaní. Vlastní měna nás tedy provází přes tisíc let, i když v rámci habsburské monarchie asi těžko můžeme mluvit o vlastní měně v plném slova smyslu. A bezpochyby i v posledních deseti letech byla česká koruna barometrem politicko-ekonomického vývoje. Nepřipravíme se opuštěním národní měny a měnové politiky o kus vlastní identity? Proč vůbec vzniklo euro a proč se ve světě čím dál více mluví o nadnárodních měnách?
Fiat money
Dnešní měny se v odborné literatuře nazývají "fiat money". V češtině nemáme odpovídající překlad a předem musím odmítnout případnou domněnku, že by šlo o metaforu spojenou s hospodářskými potížemi italské automobilky stejného jména. Ve skutečnost má slovo "fiat" původ ve středověké latině a volně by se dalo přeložit "staniž se". V přeneseném významu se v angličtině používá pro výrok autority a pojem "fiat money" tudíž znamená, že peníze existují na základě rozhodnutí státu: "budiž peníze". Jinak řečeno, dnešní peníze nemají hodnotu samy o sobě, žádný stát ani centrální banka dnes například nebude peníze vyměňovat za zlato, ani za žádné jiné aktivum. Svou hodnotu peníze získávají výrokem státu, většinou zákonem, v kombinaci s ochotou lidí se tomuto výroku podřídit. Nakonec, aniž bych chtěl hodnotit vhodnost použitých slov, zjistíme, že výraz ze socialistických bankovek o "krytí prací lidu" není tak docela nesmyslný. Hodnota a stabilita měny je totiž zaprvé dána kredibilitou tvůrců hospodářské politiky, tj. těch, kteří řekli "budiž koruna" (či dolar, euro, peso nebo jakákoli jiná měna). A za druhé závisí na konkurenceschopnosti ekonomiky, tzn. na schopnosti lidí tuto měnu používajících vytvářet hodnoty a prodávat je na trhu. Důležitá přitom není kredibilita a konkurenceschopnost pouze v současnosti, ale do značné míry i očekávání o budoucím vývoji politik a celého hospodářství.
Hodnota měny a její imunita
Tím se dostáváme k jádru problému. V dnešním světě, kdy v posledních dvaceti letech rychle mizí bariéry pro pohyb zboží, služeb, práce a zejména kapitálu může být hodnota měny ovlivněna různými typy politických a ekonomických šoků, ať už dovezených nebo doma vytvořených. Ještě máme v paměti asijskou či ruskou krizi ze druhé poloviny 90. let 20. století, které ovlivnily vývoj celosvětové ekonomiky. Takové šoky se šíří jako vlna, která může smést každého, kdo není dostatečně imunní. Imunitu je možné zajistit jen dlouhodobě konzistentními politikami na vlastním hřišti. Pokud tvůrci hospodářské politiky neplní své domácí úkoly dobře, odrazí se to na hodnocení finančních trhů a ekonomika je tvrdě potrestána odlivem kapitálu a zhoršeným přístupem k novým finančním prostředkům, znehodnocením měny, poklesem ekonomického růstu, nárůstem nezaměstnanosti. Z toho lze vyvodit dva klíčové závěry, bohužel zcela protichůdné. Za prvé, vlastní měna je důležitým nástrojem pro přizpůsobení ekonomiky, část šoku pohltí a zároveň signalizuje směr a sílu přizpůsobení, které ekonomika potřebuje. Bude-li domácí měna oslabovat, ekonomika ztrácí konkurenceschopnost a/nebo tvůrci hospodářské politiky ztrácí důvěru trhů, že se dokáží úspěšně vypořádat se svými domácími úkoly. V tomto duchu lze konstatovat, že vlastní měna je nezbytná, neboť prostřednictvím změny její hodnoty (změna měnového kurzu) pomáhá vytvářet prostor pro přizpůsobení ekonomiky. Kromě toho má i významnou disciplinující úlohu, neboť jasně signalizuje důvěru, popřípadě nedůvěru investorů. Druhý závěr vyplývá z toho, že reakce finančních trhů a změna jejich očekávání nebývá vždy přiměřená a dochází k tzv. přestřelování kurzu. Tím dochází k odchylce skutečné hodnoty měnového kurzu od rovnovážných hodnot, které jsou určeny vývojem fundamentálních proměnných, jednoduše řečeno danou konkurenceschopností ekonomiky. V ekonomickém žargonu se mluví o vzniku kurzových bublin (popřípadě akciových, na trhu nemovitostí a podobně). Ve světě, kde se šoky šíří velmi rychle a kde vývoj může být poznamenán stádním chováním, nemusí být autorita místních tvůrců hospodářské politiky dostatečná, aby v rozumné časovém horizontu ukotvila očekávání finančních trhů. To vede k měnovým turbulencím, které se mohou přenést do silných výkyvů reálných veličin.
Nejlepší strategie, eliminace kurzového rizika
Tato úvaha tudíž vede k opačném závěru, že nejlepší strategií je zbavit se kurzového rizika, a to tím spíše, čím je ekonomika otevřenější a integrovanější s hospodářsky silnějším partnerem. V případě pokročilé integrace by rozhodnutí o vlastní měnové politice stejně do značné míry kopírovala rozhodnutí zahraniční měnové autority. Jak už to u ekonomů - ale nejen u nich - bývá, oba názory mají své odpůrce a zastánce. Bezpochyby platí argument, že domácí politiky musí být dostatečně věrohodné a že finanční trhy potrestají nejspíše toho, kdo není dostatečně disciplinovaný. V posledních letech však začíná převažovat názor, že riziko přestřelování na finančních trzích s reálnými následky pro ekonomiku je příliš velké a že i disciplinovaní tvůrci hospodářské politiky nemusí být schopni ustát náhlé výkyvy v důvěře investorů a následné obrovské pohyby kapitálu. Jednotnou měnu lze hájit i zatracovat řadou dalších argumentů, které však mají z mého pohledu již jen dílčí význam. Příklon k euru a jednotným měnám obecně se odvíjí především od pokračující provázanosti světové ekonomiky, přičemž ekonomická integrace jednotlivých regionů (Evropa) vede k jednotné měně a eliminaci kurzového rizika uvnitř takové ekonomické zóny. Nutno mít však vždy na paměti, že žádný kurzový režim, včetně modelu jednotné měny, nezajišťuje automaticky stabilitu té či oné země. Eliminace kurzového rizika sama o sobě v žádném případě nezajišťuje prosperitu a konkurenceschopnost. Svým způsobem vytváří ještě náročnější prostředí pro domácí hospodářskou politiku, neboť již neexistuje měnový kurz, který může napomoci hladšímu průběhu přizpůsobení ekonomiky, ať už na vnější nebo doma vytvořené šoky. I bez měnové politiky je zcela klíčová rozpočtová disciplína státu a jeho schopnost přispět k pružnému fungování trhů.
|
