Karel Zeman Mistři české numismatiky
Dílo předního českého výtvarníka Karla Zemana je obdivuhodné nejen svým rozsahem.
Ať už se jedná o poštovní známky, rytiny nebo knižní ilustrace, jeho práce vždy poutají dokonalým řemeslným zpracováním, v němž se snoubí krása s duchaplností. Tyto atributy platí i pro Zemanovu tvorbu medailérskou. A právě nízký reliéf představuje ve svém omezení dimenzi, která výborným způsobem umožňuje vyniknout jeho smyslu pro detail, kompozici a zároveň i děj.
Brněnský rodák Karel Zeman je milovníkem historie, zejména období napoleonských válek. Zájem, který se táhne už od dětství, ho přivedl do řad klubu vojenské historie, s nímž se zúčastňuje rekonstrukcí bitev po celé Evropě. Umělec žije a tvoří v Praze.
Narodil jste se v jihomoravské metropoli. Kdy jste z Brna odešel do Prahy?
V roce 1970 jsem odešel studovat na vysokou školu uměleckoprůmyslovou a už jsem v Praze zůstal. Na Brno mám vazby dodnes, jezdím tam ale už poměrně málo.
Na uměleckou dráhu vás někdo nasměroval, nebo se to všechno událo spontánně? Jaké vlastně byly začátky?
Umělecký život mi tehdy nepřipadal zase až tak seriózní. Chtěl jsem jít studovat na filosofickou fakultu do Brna, kam jsem se ale nedostal. Lákal mě dějepis, a taky jsem se zabýval středověkou archeologií. Je ale pravda, že to výtvarno mě bavilo už od malička. Chodil jsem do lidové školy k Petru Skácelovi, což byl bratr básníka Jana Skácela. Před odchodem do Prahy jsem studoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2013
Heraldika na mincích a medailích (8)
Nová šlechta přichází
Slohy, které k nám dorazily z kulturně vyspělejších zemí, se prosazovaly shora. Jestliže jsme v minulém dílu zaznamenali barokní heraldiku na ražbách vladařů, dostáváme se teď logicky o jedno společenské patro níž. Barokní šlechta je však v našich zemích stejně nový fenomén jako sloh sám. V jejím složení i projevech se odráží vítězný absolutizmus, který se stal politickým systémem platným pro všechny země habsburské monarchie.
U stolu, kolem kterého seděli většinou významní zemští úředníci, se probírala budoucnost české šlechty. Teď, v polovině sedmnáctého století, kdy velká válka chválabohu skončila, bylo jasné, že už nic nebude jako před ní. Nejvyšší purkrabí Bernard Ignác z Martinic si zjednal rázným gestem ticho a prohlásil: „Je zapotřebí vůbec vymýtit stav rytířský. Zámožnější rytíře povýšit na pány, chudí ať odejdou do měst a stanou se měšťany.“ Nikdo mu neoponoval a zdálo se, že každý ze stolní společnosti má sám o čem přemýšlet.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2015.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
