Jaroslav Bejvl Navrhování mincí je moje vášeň
Výtvarník Jaroslav Bejvl se proslavil jako sklářský designer a odborník na osvětlení. Uznání došel paradoxně nejdříve ve světě a až posléze se jeho jméno stalo pojmem i doma.
Výtvarník Jaroslav Bejvl se proslavil jako sklářský designer a odborník na osvětlení. Uznání došel paradoxně nejdříve ve světě a až posléze se jeho jméno stalo pojmem i doma. Neméně významnou částí jeho tvorby jsou návrhy mincí a pamětních medailí, s nimiž začal v roce 1981.
Jaroslav Bejvl s úspěchem absolvoval celou řadu soutěží, vypsaných Českou národní bankou, ale i dalšími zadavateli. Vytvořil kolem tří set padesáti návrhů, z nichž zhruba šedesát se dočkalo realizace. Je také autorem oběžného dvacetihaléře, jenž platil až do roku 2003. Jaroslav Bejvl má obdivuhodný smysl pro detail a jemnou kresbu.
Proslavil jste se svými návrhy osvětlení sálů. Kvůli nim jste procestoval řádný kus světa. Kam všude jste pracovně zavítal?
Nejvíce to bylo po Evropě, tedy Švédsko, Německo, Francie, Rusko, ale i exotické země jako Kuvajt nebo Írán. Pracoval jsem také pro společnosti za Atlantikem, i když tam jsem se nepodíval. S cestováním letadlem jsem ze zdravotních důvodů musel skončit, začal jsem mít problémy s uchem. Lustry, na kterých jsem dělal, jsou prakticky po celém světě.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2011
Edvard Beneš Poznámky k fenoménu oficiálního portrétu
Termín oficiální portrét dnes vzbuzuje buď nezájem nebo rovnou odpor.
Umělci na něj obvykle reagují smíchem, rozpaky, nebo bryskním odmítnutím. Pokud nechceme docházet k závěrům pomocí nějaké té rychlé a snadné cesty, pak bude užitečné napřed stručně rekapitulovat.
Oficiální portrét sice není starý jako umění samo, na jeskynních malbách ho neuvidíme, ale i tak jde o výtvarnou disciplinu s úctyhodným stářím. Ve stylizované formě ho najdeme v dílech velkých kulturách Mezopotámie a Egypta, v realistické podobě pak v pozdním antickém Římu. Odtud už pokračuje víceméně souvislá linie až do dneška.
Na zpodobeních faraónů a císařů pracovali tehdejší umělci podle podmínek, které se dodnes v zásadě nezměnily. Model si měl být podobný, ale to nebylo hlavní a jediné kritérium úspěchu. Přílišný realizmus mohl být naopak na škodu, jestliže výsledek evokoval u diváka jiné pocity než obdiv, úctu, případně i posvátnou hrůzu. Pravda, výjimky byli už tehdy. Faraón Achnaton údajně u svých portrétistů trval na realizmu a jeho portréty proto mají individuální, disharmonické rysy. Jinak ale naprostá většina panovníků trvala na takovém portrétu, který by upevňoval jejich autoritu u poddaných a tomu bylo vše podřízeno. Panovnický portrét, na kterém bychom zaznamenali lidské slabosti jeho modelu, to je protimluv.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
