Výrobní defekty na mincích (2)
V první části této mini série byly popsány jednotlivé fáze mincovní výroby od přípravy a zpracování mincovního kovu až po realizaci finálního produktu tj. ražbu mince.
Ve stručnosti byly představeny základní technologické postupy a operace včetně používaného mincovního nářadí a strojního zařízení. Cílem bylo vytvořit jakousi informační základnu, na kterou bude navázáno v dalším textu.
Výrobní defekty postřehnutelné na mincovních ražbách mohou mít řadu rozdílných podob. Tyto chyby v mincovně vznikaly v různých etapách výrobního procesu a mají řadu příčin. Jak bylo uvedeno na úvod I. části tohoto pojednání (viz časopis M&B 5/2014) skládalo se mincovní dílo ze tří základních fází. Zastavme se u prvních dvou – přípravné (příprava mincovního kovu: jeho čištění od zbytkových příměsí z hutní výroby, legování pro získání mincovní slitiny předepsané ryzosti, lití cánů a jejich žíhání) a mincířské (výroba střížků: zhotovování plátů a jejich úprava klopováním a kvečováním, žíhání a bělení, vážení). Vady vzniklé během přípravy mincovního kovu jsou dány zpravidla nedokonalostí tavby, postupů čištění a odlévání mincovního kovu. Svůj vliv měly i do jisté míry omezené možnosti dostupných kontrolních metod. Důležité také bylo nastavení kritérií pro hodnocení finálního výrobku, tedy vymezení toho, co ještě nebylo důvodem k vyřazení mince mezi vadné kusy (zmetky). Z dochovaného numismatického materiálu je dobře patrné, jak asi mohla tato kritéria vypadat. Vše samozřejmě záviselo také na době, kdy se ražba realizovala.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2014.
Konvenční měna 260 let od zavedení
Většina evropských panovníků při nástupu na trůn obvykle slibovala, že bude dbát o pevnou a stabilní měnu, že nepřipustí zlehčování a znehodnocování vydávané mince.
Obvyklým tématem byl na druhou stranu boj proti přílivu cizí nehodnotné mince do země. Ale těžko hledat panovníka, kterému by se to povedlo...
Někteří vladaři po zahájení ražby nové mince nějaký čas, zejména pokud měli k dispozici dostatečně bohaté zdroje jako např. stříbrné doly, skutečně drželi obsah stříbra v minci tak, jak bylo stanoveno v mincovních řádech či podobných nařízeních o minci. Jakmile však potřebovali peníze (většinou na válečné výdaje), pak bez ohledu na své sliby a předsevzetí nikdy neváhali minci zlehčit a znehodnotit. Zmatek a nepřehlednost měnových poměrů v římsko-německé říši byly umocňovány tím, že každý panovník (držitel mincovního regálu) si na svém území vydával mince tak, jak to považoval pro svoji zemi a hlavně pro sebe za nejvýhodnější.
Pokus zavést pro střední Evropu v mincovnictví jednotný systém zaznamenáváme například na počátku druhé poloviny 16. století. Tehdy chtěl císař Ferdinand I. (1526-1564) upevnit ústřední královskou moc a omezit vliv stavů. Jeho cílem bylo vytvoření hospodářsky a nábožensky jednotné říše pod nadvládou Habsburků. Nový říšský mincovní řád byl nejprve uveden do života v rakouských zemích (1560) a o rok později byl přijat i pro všechny země Koruny české. Byla zavedena jednotná měna, jejímž základem byl říšský zlatník/gulden (60 krejcarů). Tento měnový systém sjednocoval mincovnictví všech habsburských zemí mimo uherské království. Zhruba po deseti letech však tento projekt ztroskotal. Například země Koruny české se vrátily zpět k původní tolarové měně v roce 1573. A tak potom následovalo velmi dlouhé období, v němž stálé kolísání hodnoty stříbrných a zlatých mincí, ražba nejrůznějších druhů drobných mincí, jejichž hodnota málokdy odpovídala jejímu označení na minci, byly jevy, které nepříznivě ovlivňovaly hospodářskou situaci v zemi.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2013.
SLOVENSKÉ-MINCE.SK