500Sk 2000/ Samuel Mikovíny Proof

Provedení b.k.

Samuel Mikovíni, učenec světového jména – rytec, matematik, geodet, astronom, kartograf, vodohospodář, architekt, stavitel a pedagog – patří k předním představitelům vědy a techniky v 18. století.

Narodil se pravděpodobně v roce 1686 v Turíčkach, dnes Cinobaňa. V Norimberku se vyučil rytectví, později studoval matematické vědy na univerzitě v Altdorfu a v Jenu. Kartografické vzdělání získal na vojenské akademii ve Vídni.

Už v Norimberku se projevil jako dobrý rytec a nadaný umělec. Vypracoval a vydal dvě pozoruhodné série rytin – pohledy na Altdorf a Norimberk. Rytiny Altdorfu, vydány v roce 1723, obsahují i mapu jeho okolí. Od roku 1725 byl stoličným matematikem v Bratislavě. V tomto období se jako císařsko – královský geometr nejvíc věnoval melioračním pracím, hlavně protipovodňové úpravě břehů Dunaje a Váhu, zabezpečení jejich splavnosti a vedl regulační úpravy u Taty. Zajímal se taky o astronomií v observatoři, kterou si zřídil ve vlastním domě na dnešní Laurinské ulici v Bratislavě. Výsledky bádání použil i ve svých teoretických astronomicko – geodetických a kartografických pracích.

Mikovíni významně zdokonalil uherskou mapovou tvorbu. Opíral se o vlastní měření a použil vlastní kartografickou metodu, která vycházela ze čtyř základních principů – astronomického, geometrického, magnetického a hydrografického. Jeho dílo ovlivnila spolupráce s význačným osvícencem Uherska 18. století Matějem Belem. Pro jeho spis Posel starého a nového Uherska, vydaný v roce 1723, vyryl podle předlohy mapu Demänovské jeskyně a několik ilustrací. V roce 1731 jej císař Karel VI. pověřil tvorbou a zpracováním map do Belového největšího díla Notitia Hungariae novae historice – geographica (Historicko – zeměpisné vědomosti o novém Uhersku. Mikovíni vytvořil první relativně podrobné moderní mapy jednotlivých stolic Uherska. Do díla též přispěl ilustracemi, hlavně vedutami míst a hradů. Při určování zeměpisné délky v 17. století se používalo více základních (nultých) poledníků. Mikovíni se rozhodl vytvořit si pro Uhersko vlastní nulté poledníky, pro každou mapu zvlášť, například přes severovýchodní věž Bratislavského hradu přecházel nultý poledník mapy Bratislavské stolice.

Významně přispěl k rozvoji středoslovenského hutnictví, které i jeho zásluhou patřilo k technicky nejvyspělejším na světě. Byl předním odborníkem na stavbu umělých vodních jezer, hutnických strojů, "hút" a "stúp". Vyhotovoval hutnické mapy a plány, vedl opravu a budování soustavy vodních nádrží pro těžební účely v okolí Banskej Štiavnice. Od roku 1735 byl prvním ředitelem a profesorem Hutnické školy v Banskej Štiavnici, první vyšší technické školy v Evropě. Přednášel matematiku, mechaniku, hydrauliku a metody měření, vedl praxi ze zeměměřictví a hutnického měření.

Od roku 1735 byl členem Pruské akademie věd v Berlíně. Uplatnil se i jako inženýr – stavitel cest a mostů. V době prusko – rakouské války jej v roce 1744 císařovna Marie Terezie jmenovala vojenským inženýrem. Měl na starost obranu a fortikační práce na moravsko – slezských hranicích. V roce 1748 vedl regulační práce v okolí Komárna, přitom se také zabýval archeologickým výzkumem, prostudoval pozůstatky římské pevnosti Brigetium a vypracoval její plán. Podle jeho projektů přestavěli několik budov. Roku 1749 vypracoval plány na stavbu královského paláce v Budíně, pro, který realizoval úpravu hradního vrchu a stavbu vodárny. Roku 1750 realizoval protipovodňové regulace na Váhu. V průběhu prací onemocněl a 23. března 1750 zemřel na dosud neznámém místě na cestě z Trenčína do Banské Štiavnice.